Strach

Neustále mě něco omezuje a většinu dne trávím pod nepříjemným tlakem - tím spíš, když je ten den volnej. Co je? Co se děje? Už čekám, kdy ti tyhle slova vyjdou z pusy a rozplynou se do vzduchu bez odpovědi. Zas všechno moc prožívám? Ale víš, klidně si to říkej, pokládej si tyhle nesmyslný otázky. Z nich ani z tebe já strach nemám. Nebojím se, na co se zeptáš, ani co o mně řekneš. Naopak. Bojím se, že zmizíš, že se nebudu mít proč snažit, když odejde ta věčná kritika z tvojí strany. Ale to není jediný. Bojím se totiž všeho. Bojím se, že si tohle nikdo nepřečte. Bojím se otevřít půjčenou knížku. Bojím se v mailu kliknout na políčko 'odeslat'. Bojím se připojit vyplej mobil do nabíječky. Mám strach z toho, že mi zas nikdo nenapsal. Bojím se šplhání. Bojím se maturity, ale to se bojí každej, to já vím. Každej má strach, ale někdo jen machruje, že ne. Bojím se změnit účes, přitom by to prospělo. Bojím se používat frázy: 'Mám se dobře.', protože se budu mít hnedka hůř. Bojím se být optimista. Trochu se bojím lidí a vtipů, co vyprávěj. Bojím se chodit domů za tmy, přitom teď nespím a koukám na vylidněnou ulici a vietnamskou samošku se svým vlastním příběhem. Bojím se vyjít ven, že tě potkám. Bojím se noci a lásky. Bojím se podlehnout štěstí, který mě může potkat. Bojím se předsudků, co vznikaj bez rozmyslu. Bojím se, že nebudu tak dobrá jako posledně a taky se bojím věřit v úspěch. Bojím se strachu, kterej mám.

Hlava udává

V sobotu večer sedím za rozsvícený lampy v pokoji. Hraje mi něco od Hurts a všechno mě sere, ani ta hudba už mě neuklidní. Chci strašně moc psát a nebo kreslit. Ale nejde to, prostě to nejde. Nevzdávám to a čmářu už na čtvrtou čtvrtku. Pak si říkám, že je jich škoda a zas to odkládám. Vstanu a musím otevřít okno, vypnout písničky a uklidit pár věci ze stolu. To jen tak pro pořádek - to já vždycky dělám. Vždycky se něčeho musím zbavit a udělat prostor pro další věc, kterou tam vzápětí položím. 
Mám nervy. Mám nervy na každý písmenko, co vynechám nebo zmáčknu vedle. Vadí mi triko, co mám na sobě. Vadí mi kalhoty a švy na nich, co se táhnou po vnitřních stranách nohou. Vadí mi ohnutá manžeta dole u kotníku. Vadí mi všechno. Vlasy mi lezou do obličeje. A loket, kterej se otírá o stůl, mi taky vadí. Je něco, co mě teď nesere?! 
Chci hudbu, malování a psaní. Na nic nemám. Jsem nula. Nula, která je v hajzlu právě z toho, že jí nic nejde. Naprostej looser, bez šancí. Chci toho tolik, že už jsem vlastně omezená jen na tři věci. Sama sobě nerozumím, ustupuju, dělám kompromisy. Už ani netuším, co bylo na začátku, po čem jsem vlastně šla... Jsem nic. Jsem možná to, co si nejmíň přeju. Nebo to, co si přejou všichni, abych byla. Jsem zas něčí touha. Nechci moc, tak mě nechte. Jo, všichni mě nechte, ať mi je líp. Ať jsem v klidu, ať se nestresuju. Potřebuju ticho, volnost a bouři v ruce, která bude brázdit papír a zanechávat stoupu, ze který se budu těšit dlouhý dny. Potřebuju inspiraci, švih a pořádný odhodlání. Chci toho moc?

naděje.

Ležím a nevidím.
Sedím a neslyším.
Nemluvím.
Jsem duše prázdná, uvnitř těla uvězněná - připoutaná.
Tichá a slabá, bejvala zajímavá.
Křičela, bavila , toužila...
Nezbylo hodně, vlastně vůbec nic.
Zůstala sama, uvnitř nezůstal jí ten nezastavitelný chtíč.
Červenej hadr a bič. Touha se zalíbit, zapadnout, bojovat a mít - nic.
Utěšit, pohladit, probudit... Je potřeba zas tu energii rozproudit. Zapálit vášeň. Omámit. Hnusný chmury polapit.
Vrátit zpět, vybudovat zas. Chci slyšet uvnitř ten vítěznej hlas.
Motivovat dál, nepřestat. Prosím. Pak stačí polechtat, všechno se vrátí...
Doufat jen, že už se nikdy nevytratí. 

svobodu navždy, prosím.

Křičeli jsme, pískali - co nám to bylo platný? Zpátky nám ho nedali...
Viděli jsme svobodu a mír. Nemůže na světě hezčích věcí být. Když můžeš jít, ze země sebrat a mít. Neprosit okolí, ať ti snad dovolí.
Všechno měl bys ukázat, rozbalit, odkrýt a otevřít. Kde je to soukromí, pocit, že ti to patří? Že je to tvoje, že je to z lásky, z nenávisti nebo jen tak? 
Kdo to má vidět jsi ty. Ne on, ten, co bere všechno důležitý. Nechápe, že ztrácí svůj smysl, ten důkaz všeho - osobního, intimního, ranýho, starýho, chladnýho i živýho...
Odhodláš se - skončíš. 
Neukázals. Pokora věčná před člověkem, co necítí. Nebere na milost, jede. Jede jako stroj - prohlíží, otvírá, čte, listuje...
Co z toho má? Dělat to musí.
Musíš se smířit a věřit - jednou to dovrší, dokončí...
Přijde ti psaní, budeš to ty, kdo si jako první vychutná pocity štěstí - svobody.

via tumblr.com