V sobotu večer sedím za rozsvícený lampy v pokoji. Hraje mi něco od Hurts a všechno mě sere, ani ta hudba už mě neuklidní. Chci strašně moc psát a nebo kreslit. Ale nejde to, prostě to nejde. Nevzdávám to a čmářu už na čtvrtou čtvrtku. Pak si říkám, že je jich škoda a zas to odkládám. Vstanu a musím otevřít okno, vypnout písničky a uklidit pár věci ze stolu. To jen tak pro pořádek - to já vždycky dělám. Vždycky se něčeho musím zbavit a udělat prostor pro další věc, kterou tam vzápětí položím.
Mám nervy. Mám nervy na každý písmenko, co vynechám nebo zmáčknu vedle. Vadí mi triko, co mám na sobě. Vadí mi kalhoty a švy na nich, co se táhnou po vnitřních stranách nohou. Vadí mi ohnutá manžeta dole u kotníku. Vadí mi všechno. Vlasy mi lezou do obličeje. A loket, kterej se otírá o stůl, mi taky vadí. Je něco, co mě teď nesere?!
Chci hudbu, malování a psaní. Na nic nemám. Jsem nula. Nula, která je v hajzlu právě z toho, že jí nic nejde. Naprostej looser, bez šancí. Chci toho tolik, že už jsem vlastně omezená jen na tři věci. Sama sobě nerozumím, ustupuju, dělám kompromisy. Už ani netuším, co bylo na začátku, po čem jsem vlastně šla... Jsem nic. Jsem možná to, co si nejmíň přeju. Nebo to, co si přejou všichni, abych byla. Jsem zas něčí touha. Nechci moc, tak mě nechte. Jo, všichni mě nechte, ať mi je líp. Ať jsem v klidu, ať se nestresuju. Potřebuju ticho, volnost a bouři v ruce, která bude brázdit papír a zanechávat stoupu, ze který se budu těšit dlouhý dny. Potřebuju inspiraci, švih a pořádný odhodlání. Chci toho moc?
Nakonec však, alespoň nějaký článek jsi vyplodila.
OdpovědětVymazat