Ležím a nevidím.
Sedím a neslyším.
Nemluvím.
Jsem duše prázdná, uvnitř těla uvězněná - připoutaná.
Tichá a slabá, bejvala zajímavá.
Křičela, bavila , toužila...
Nezbylo hodně, vlastně vůbec nic.
Zůstala sama, uvnitř nezůstal jí ten nezastavitelný chtíč.
Červenej hadr a bič. Touha se zalíbit, zapadnout, bojovat a mít - nic.
Utěšit, pohladit, probudit... Je potřeba zas tu energii rozproudit. Zapálit vášeň. Omámit. Hnusný chmury polapit.
Vrátit zpět, vybudovat zas. Chci slyšet uvnitř ten vítěznej hlas.
Motivovat dál, nepřestat. Prosím. Pak stačí polechtat, všechno se vrátí...
Doufat jen, že už se nikdy nevytratí.
Křičeli jsme, pískali - co nám to bylo platný? Zpátky nám ho nedali...
Viděli jsme svobodu a mír. Nemůže na světě hezčích věcí být. Když můžeš jít, ze země sebrat a mít. Neprosit okolí, ať ti snad dovolí.
Všechno měl bys ukázat, rozbalit, odkrýt a otevřít. Kde je to soukromí, pocit, že ti to patří? Že je to tvoje, že je to z lásky, z nenávisti nebo jen tak?
Kdo to má vidět jsi ty. Ne on, ten, co bere všechno důležitý. Nechápe, že ztrácí svůj smysl, ten důkaz všeho - osobního, intimního, ranýho, starýho, chladnýho i živýho...
Odhodláš se - skončíš.
Neukázals. Pokora věčná před člověkem, co necítí. Nebere na milost, jede. Jede jako stroj - prohlíží, otvírá, čte, listuje...
Co z toho má? Dělat to musí.
Musíš se smířit a věřit - jednou to dovrší, dokončí...
Přijde ti psaní, budeš to ty, kdo si jako první vychutná pocity štěstí - svobody.
via tumblr.com
