Viděli jsme svobodu a mír. Nemůže na světě hezčích věcí být. Když můžeš jít, ze země sebrat a mít. Neprosit okolí, ať ti snad dovolí.
Všechno měl bys ukázat, rozbalit, odkrýt a otevřít. Kde je to soukromí, pocit, že ti to patří? Že je to tvoje, že je to z lásky, z nenávisti nebo jen tak?
Kdo to má vidět jsi ty. Ne on, ten, co bere všechno důležitý. Nechápe, že ztrácí svůj smysl, ten důkaz všeho - osobního, intimního, ranýho, starýho, chladnýho i živýho...
Odhodláš se - skončíš.
Neukázals. Pokora věčná před člověkem, co necítí. Nebere na milost, jede. Jede jako stroj - prohlíží, otvírá, čte, listuje...
Co z toho má? Dělat to musí.
Musíš se smířit a věřit - jednou to dovrší, dokončí...
Přijde ti psaní, budeš to ty, kdo si jako první vychutná pocity štěstí - svobody.
via tumblr.com
Žádné komentáře:
Okomentovat