Strach

Neustále mě něco omezuje a většinu dne trávím pod nepříjemným tlakem - tím spíš, když je ten den volnej. Co je? Co se děje? Už čekám, kdy ti tyhle slova vyjdou z pusy a rozplynou se do vzduchu bez odpovědi. Zas všechno moc prožívám? Ale víš, klidně si to říkej, pokládej si tyhle nesmyslný otázky. Z nich ani z tebe já strach nemám. Nebojím se, na co se zeptáš, ani co o mně řekneš. Naopak. Bojím se, že zmizíš, že se nebudu mít proč snažit, když odejde ta věčná kritika z tvojí strany. Ale to není jediný. Bojím se totiž všeho. Bojím se, že si tohle nikdo nepřečte. Bojím se otevřít půjčenou knížku. Bojím se v mailu kliknout na políčko 'odeslat'. Bojím se připojit vyplej mobil do nabíječky. Mám strach z toho, že mi zas nikdo nenapsal. Bojím se šplhání. Bojím se maturity, ale to se bojí každej, to já vím. Každej má strach, ale někdo jen machruje, že ne. Bojím se změnit účes, přitom by to prospělo. Bojím se používat frázy: 'Mám se dobře.', protože se budu mít hnedka hůř. Bojím se být optimista. Trochu se bojím lidí a vtipů, co vyprávěj. Bojím se chodit domů za tmy, přitom teď nespím a koukám na vylidněnou ulici a vietnamskou samošku se svým vlastním příběhem. Bojím se vyjít ven, že tě potkám. Bojím se noci a lásky. Bojím se podlehnout štěstí, který mě může potkat. Bojím se předsudků, co vznikaj bez rozmyslu. Bojím se, že nebudu tak dobrá jako posledně a taky se bojím věřit v úspěch. Bojím se strachu, kterej mám.